Naše cesta k těhotenství musela jít přez asistovanou péči. Ale hned napoprvé se zadařilo, i když s nějakými
problémky, jako je hyperstymulační sindrom a špinění, ustáli jsme to. Vše bylo podle tabulek, až na moje 3
měsíční zvracení to bylo nejkrásnější období našeho života. Jiřík denně mazal bříško, chodili jsme se koupat do
bazénu, jezdili jsme na chatu a já jedla jen to nej pro nás tři. Máme spouty UTZ fotek, také DVD tam tlučou
srdíčka ....., ale to už jsou jen vzpomínky, nic jiného nám nezůstalo.... Srdíčka vám dotloukla...
Dne 14.9.2007 ve 13.25 ve 23+4tt jsi se narodil ty, prvorozený, náš synáčku Míšánku, musel si prožívat
strašně moc strachu, bojoval si, vím to, ale narodil si se mrtví.... Neměla jsem možnost tě pochovat, pohladit,
přivinout, jedinou pusinku jsem ti nedala.... na pár okamžiků jsem tě jen spatřila a pak tě odnesli.... Lituji, že
jsem je nezastavila a alespon na okamžik tě nepřivinula, ODPUST MI PROSÍM....
Po Míšánkovi si se narodila ty, Adélko, princezna, dcerunka..., také si bojovala statečně, z bříška se ti nechtělo,
museli tě z bříška doslova vytlačit, protože jsi tenounce zaplakala, okamžitě tě přenesli na neonatologii v
Českých Budějovicích, kde jsem vás porodila. Jako první tě viděl tatínek, já ještě ležela na sále, dělali mi
kyretáž..., říkal, že jsi krásná a měl pravdu.
Až druhý den jsme se za tebou s tvojim tatínekem šli podívat, byla jsi tak malinká 590g a 25cm, přesto tak krásná....
Bojovala si, ale po krvácení do hrudníku a hlavičky nám dr. oznámili, že budeš postižená...., doufali jsme,
že život nebude tak krutý, že snad se k nám alespon trochu to štěstí otočí, ale dobojovala si v den, kdy jsme
ti přivezli malou myšku k inkubátoru, aby jsi nebyla tak sama. Počkala si na nás, snad se i rozloučila malím
mávnutím ručičky a otevřením očí...., odešla si za bráškou dne 19.9.2007 kolem 18 hodiny..., v tu dobu jsem
doma na obálku, ve kterém je tvůj rodný list a dnes i úmrtní nadepisovala tvé jméno...., pak zazvonil telefon a
já věděla, že už nemám své dvě krásné děti, že nikdy vám nebudu maminkou a Jiřík tatínkem.....
Moje děti, odpuste mi, že jsem vás nikdy nemohla pohladit, vzít na první procházku, ukázat, že ten svět není
tak zlí. Tak moc jsem věŕila, že budeme šťastní, že nám spolu bude dobře. Ale život nám dopřál jen smutek, žal
a slzy.... Není náhrobku s vašimi jmény, není radosti, jste v našich srdcích na věky. Snad se jednou sejdeme a
budeme vás moci ve svojich dlaních hřát a první pusinku vám dát....., maminka a tatínek MILUJEME VÁS!
Tereza a Jiří Kandlovi
|