« Vzpomínka na Amálku

Měla jsem šťastné dětství a potkala jsem toho pravého muže na celý život, s kterým se mi narodila zdravá dcera. Čekali jsme druhou dceru. V pátek bylo všechno v pořádku, v sobotu už srdíčko netlouklo. Naše druhá dcera byla krásná jako ta první a cítili jsme k ní stejnou lásku. Celých 41 týdnů jsem neměla žádný problém. Do poslední chvíle jsem navštěvovala břišní tance pro těhotné a plavání a cvičení na balónech pro těhotné. Ostatně stejně jako s 1. dcerou. Moc jsem toužila po přirozeném porodu, proto jsem se domluvila s porodní asistentkou (PA), která vedla přirozené porody. Poslední tři měsíce jsme se několikrát sešli, abychom se lépe poznali. Ve čtvrtek v noci se mi zdál sen, že když se neumí rozhodnout mé dítě, tak se za něj rozhodnu já matka. Ráno jsem to řekla manželovi a řekla mu ať mne odveze do nemocnice už s taškou. Jeho reakce byla, že už bychom ten den dva vydrželi, ale že respektuje mé rozhodnutí. Celý tento týden jsem měla každou noc pravidelné hodně bolestivé poslíčky. Řekla jsem PA o mém rozhodnutí a ta mi řekla, že nejprve zjistíme, jak na tom jsme. Natočila mi monitor a dala ho zkontrolovat doktorovi. Ten ho podepsal jako naprosto ukázkový. I já jsem PA říkala, že dnes srdíčko tluče nějak ukázkově až neuvěřitelně. Řekla mi, že nevidí důvod, proč by mi měli porod vyvolávat. Jsem už dobře připravená a miminko i já jsme v naprostém pořádku. Byla jsem trošku zklamaná, protože jsem byla rozhodnutá zůstat, ale na druhou stranu jsem věděla, že má pravdu. Volala jsem manželovi, ať pro mne tedy přijede. Udělali jsme si krásné odpoledne i večer - šli jsme všichni 3, vlastně 4 na hřiště. Byli jsme tam sami a řádili jako malí, stavěli jsme hrady a bábovičky. Vysvitlo sluníčko a já si sedla na lavičku a řekla jsem Amálko užij si krásného teplého červeného světýlka ze sluníčka a vyhrnula jsem si tričko. Líbilo se jí to myslím, párkrát se převalila a pak si sluníčka užívala. Když jsme šli domů, ucítila jsem, že na mne káplo pár kapek z jednoho úplně malého mráčku na nebi. Doma na balkóně seděla zase straka a koukala na mne. Takhle to udělala už párkrát. V sobotu jsme všichni vyrazili na nákupy - já nakupovala a manžel s dcerou byli v dětském koutku. Pak jsme si řekli, že vyrazíme na kontrolní monitor. Dcera usnula v autě, šla nahoru sama. Čekala jsem asi hodinu a půl než na mne přišla řada. Na monitoru nemohla sestra najít srdíčko. Přišel doktor a po provedení ultrazvuku řekl, že srdíčko netluče. Dostala jsem plačtivý záchvat. Zavolala jsem manželovi. Přišel držíc rozespalou dceru. Plakali jsme. Dcera jen tiše a smutně ležela manželovi na rameni. Chtěla jsem císařský řez. Byl mi rozmluven, ale rozhodnutí bylo na nás. Dlouho jsme se rozhodovali a já volala pár lidem s podobnou zkušeností. Nakonec jsem se rozhodla, že porodím normálně vaginálně. Starší dcera byla s námi asi další 3 hodiny než přijel švagr. Viděla mne na kapačkách a v hrozném psychickém stavu. Manžel řekl, že bude při mně stát celou dobu a že se s ním nemám čeho bát. Měl pravdu. S ním jsem to byla schopná zvládnout. Čekali jsme až zabere epidurál, během chvilky jsem byla otevřená na 10 cm a měla nutkání tlačit. Nechtěla jsem ji pustit, bylo to tak těžké. Nakonec jsem s pláčem dceru vytlačila. Měla jsem zavřené oči a plakala jsem. Cítila jsem, jak mne manžel pevně drží a jak říká doktorovi, že chce přestřihnout pupeční šňůru. Přestřihl ji a chtěl si dceru pochovat. Já ho nejdřív nechtěla pustit, tak moc mi pomáhalo ho držet. Po chvíli ji držel v náručí. Slyšela jsem jeho dojatý pláč. Měla jsem stále zavřené oči, ale cítila jsem přes ohromnou bolest v mém i manželově srdci, že manžel pláče štěstím, štěstím za to, že drží to nejkrásnější dítě na světě, štěstím, že má tu možnost držet svou druhou dceru v náručí, přivítat jí a zároveň se s ní rozloučit. Chtěla jsem tak moc otevřít oči, ale bála jsem se. Čeho se bojíš? Bojím se, že uvidím v jejích očích bolest. Nemusíš se bát, je nádherná jako andílek. A měl pravdu. Byla to ta nejkrásnější chvíle vidět ji, vzít ji do náručí, políbit jí a říct ji, mám tě ráda holčičko moje. Téměř 3 hodiny jsme s ní byli poté o samotě, chovali jsme si jí a loučili se s ní. Chtěla jsem na památku placentu na vysazení stromu, ale kvůli pitvě to nešlo, tak mi dali alespoň kousek pupečníku. Udělali nám otisky ručičky a nožičky a máme kousek vlásků. S manželem jsme se sní vyfotili. Potom dceru odvezli na pitvu. Pitva neprokázala žádnou vadu, byla naprosto zdravá ona i placenta, která ji vyživovala. Měla 3770 g a 53 cm. Pocit klidu, míru a pokory, který jsme cítili, když jsme ji drželi v náručí nikdy nezapomeneme. Naše dcera se rozhodla odejít a my to respektujeme. Stačilo jí, že byla se svoji mámou, tátou i sestřičkou 9 měsíců. Bylo jí s námi dobře, zpívali jsme jí všichni tři, hladili a pusinkovali. Mája o ní dodnes mluví, není téměř dne, aby si nevzpomněla. Posíláme jí pusinky do nebe a myslíme na ní s úsměvem a radostí, i když jsou dny kdy to nejde a naše bolestné emoce jdou ven. Její andělské teplo nás bude navždy hřát v našich srdcích a jsme jí velmi vděčni, že si vybrala právě nás za svoji rodinu. Otevřela nám oči v mnoha oblastech našich životů a naučila nás víře v naše nitro, v naše Já, v našeho Boha. Ona je ten nejcennější dar, který jsme kdy mohli dostat. Nic za to neočekává, snad jen naše štěstí. Nikdy na tebe nezapomeneme holčičko naše. Navždy budeš naším malým andílkem. P.S. 5.8. to budou tři měsíce. Stále na ni všichni tři myslíme, ale víme, že se má dobře. Když se narodí dítě, andělé pláčou, protože vědí co ho čeká na Zemi. Když dítě zemře, andělé se smějí, protože vědí co ho čeká v Nebi. Dcera mi asi před měsícem řekla, že mám v bříšku miminko. Od té doby všechno rozděluje na mámu, tátu, Máju, andělíčka a miminko. Třeba nás za pár měsíců bude hned 5!

« Vzpomínka na Amálku