| |
Bože, ať jsou z nás taky andělé
Znal jsem jednu křesťanskou, hluboce věřící rodinu. Zemřela jim babička a jejich šestiletá
dcerka těžko chápala, co se vlastně přihodilo. Matka jí to chtěla nějak vysvětlit, a proto
řekla: "Víš, zlatíčko, babička umřela a šla do nebe." Holčičku to moc zajímalo a zeptala se:
"Maminko, a proč šla do nebe?" Matka s ulehčením odpověděla: "Babička šla do nebe, aby se z ní
mohl stát anděl."
Holčička se z celého srdce rozesmála. Babička jí o nebi a o andělích mockrát vyprávěla. Vzpoměla
si, jak to bylo hezké. Podle babičky byli andělé velice šťastní, krásní a milí.
Najednou měla z babiččiny smrti radost. Vždyť přece z babičky se konečně stal anděl a dostala se
do nebe. Ocitla se na krásném místě, mnohem lepším, než je tento svět. Proto se ptala dál: "Maminko,
nemohli bychom všichni jít do nebe a stát se anděly?" Ale matka jí odpověděla: "Ne, zlatíčko, dokud
neumřeme, tak to nejde."
Před spaním se holčička modlila: "Pane Bože, prosím, pomoz celé naší rodině umřít, abychom se také
dostali do nebe." Je zřejmé, že nežádala boží pomoc o to, aby všichni v rodině okamžitě zemřeli,
ale aby pomohl, až nadejde jejich čas.
Přestože dospělým její modlitba nedávala smysl, ona ve své nevinnosti přijala smrt jako něco dobrého.
Byla už dost velká, aby pochopila, že se babička nikdy nevrátí, ale to přece nevadilo, protože babička se stala
andělem v nebi.
Tenhle příběh ukazuje, jak moc naše víra formuje pocity dětí, pocity, které si nakonec s sebou
ponesou do dospělosti. Učíme-li se v mládí oslavovat smrt s dobrými pocity, budeme ji v dospělosti
schopni přijímat s klidem a vyrovnaností. |