Náš krásný příběh začal když jsme se s manželem seznámili před 11 lety. Byla jsem čerstvá po maturitě a zrovna
jsem začala ochutnávat život plný krásných zážitků s ním a nakonec i to, že jsme spolu začali bydlet. Po dvou letech
jsme se rozhodli, že si pořídíme vlastní bydlení a že už můžeme zkusit štěstíčko s početím prvního miminka. Ale jak čas
letďl, tak bydleníčko bylo hotové a vše co jsme chtěli jsme si vybudovali. Až na to miminko.
Tak jsem se rozhodla, že navštívím svou gynekoložku a požádám ji o vyšetření. Paní doktorka mě poslala do nemocnice,
kde zjistili, že jsem zdravotně v pořádku a pak po vyšetření manžela zjistili, že budeme potřebovat pomoc v centru
asistované reprodukce. Sice nás to trošku vystrašilo, ale pak jsme usoudili, že náš problém sdílí mnohem více párů.
Takže jsme šli do boje o prvního broučka doslova naplno! Ale bohužel se nezadařilo ani na první ani na druhý pokus.
Nakonec náš boj trval skoro 4 roky a vzal nám spoustu sil, peněz a nakonec i naděje. Na přímluvu mé sestry, která je
zdravotní sestřička jsme změnili nejen doktora, ale i celé centrum asistované reprodukce. U mě zjistili, že mám
deformaci na sliznici v děloze a ihned mě vzali do nemocnice na hysteroskopii. Nakonec se ukázalo, že to byla ta
největší příčina našich neúspěchů v touze o miminko.
Když se vše zahojilo, tak si nás nový pan doktor pozval na konzultaci, kde nám oznámil, že už nevidí žádný důvod proč
čekat a s chutí nás poslal na nový pokus. Jednalo se již o 7. pokus a tak si dovedete představit, jak jsme byli už
s manželem unavení, ale zároveň nás něco hnalo dál. Všechno šlo perfektně. Měli jsem 4 embryjka a z nich mi 3 zavedly
zpět do dělohy. Transfér byl nádherný a dokonce mi dal pan doktor obrázek z ultrazvuku. Bylo tam takové krásné malé
světýlko. Ano, to byli moje 3 miminka :-).
Po 8. dnu jsem začala trochu špinit. Hlavou se mi už zase honily smutné myšlenky, že znovu přicházím o naše vytoužené
miminka! Ale po dvou dnech vše ustalo. Tak jsem zkusila test a ono huráááááá byly tam! Krásné dvě čárky! Hned jsem
volala do centra a oni si nás pozvali na odběr krve. Samozřejmě se už jen potvrdilo, že jsem vážně těhotná!
Moje těhotenství bylo přímo ukázkové a navíc jsem čekala dvojčátka. Žádné ranní nevolnosti, žádné krvácení ani bolesti.
Ultrazvuky potvrzovaly jeden po druhém, že miminka krásně rostou a jsou zdravoučké. Kolem 18tt jsem už začala pociťovat
první vrnění v bříšku a občas i pohyby.
Bohužel nám na Tripl testu vyšlo, že mám atypicky vysoké HCG. Ale moje paní doktorka mě ujistila, že se to u dvojčátek
stává a že se nemusíme ničeho bát. Ale ten strach ve mně byl! Cítila jsem v sobě takovou hroznou beznaděj. Vůbec jsem
nevěděla jestli to může být vážné nebo jestli je to už jen moje obava, že se může něco stát. Paní doktorka mě objednala
na velký ultrazvuk, kde se odhalují vrozené vady. To čekání bylo šílené! Ten strach, že něco objeví! No prostě hrůza.
Dny se krátily a nastal den D! Pan doktor byl velmi pozorný a důkladně obě miminka vyšetřil. Ukazoval nám srdíčka jak
krásně tlučou a ručičky jak mávají! Prostě nádhera! Manžel i já jsme byli nadšení jak se mají naši broučci skvěle
k světu a hned na to nám lékař potvrdil, že jsou vážně obě zdravá. Nakonec jsme se i dozvěděli, že čekáme páreček!
To bylo najednou tolik štěstí, že jsme mysleli, že už nás nemůže nic špatného potkat. Ale v tom jsme se hrozně zmýlili.
Bylo 24.12.2008 a náš Štědrý večer byl plný lásky a něžností. Bříško už bylo krásně vykulené a celý večer jsme si
užívali vánoční pohodu. Přece jen jsme měli mít poslední vánoce ve třech. Ten třetí je náš 7 letý kocourek. Druhý den
jsme navštívili naše rodiče a všem jsme oznámili, že naše překvapení v bříšku jsou chlapeček a holčička. Tolik radosti
a nadšení jsme dlouho nezažili. Taky ten den jsme se s manželem rozhodli, že se budou jmenovat Matěj a Michaela.
Naše vytoužené a všemi vymodlené děti!
Nastal večer a my jsme se vrátili do svého bytu, abychom si ještě užili krásného večera. Byl to jeden z našich
nejkrásnější a nejšťastnějších dnů. Ale ráno když jsem se vzbudila, tak mě čekal šok! Byla jsem dole otevřená a něco
se mi tlačilo z těla ven. Začala jsem panicky křičet. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Manžel mě pomohl rychle se
obléct a hned mě vezl do nemocnice. Při vyšetření mi lékař oznámil, že jsem otevřená na 6cm a že jedno miminko je mrtvé
a nožičky už visí ven. Přepadl mě šílený strach a pláč byl k neutišení. Druhé miminko mělo ještě na ultrazvuku ozvy
srdíčka, ale slabé. Doktor mi oznámil tu nejhorší zprávu, kterou jen může nastávající mamince říct. Je to samovolný
potrat. Byla jsem v 21tt a najednou pro nás skončil ten krásný sen. Ležela jsem na pokoji a čekala až mi nastanou
kontrakce, abych porodila naše milované děti. Trvalo to nekonečných 5 hodin. Malého jsem porodila za asistence porodní
sestry a mého manžela. Dodnes vidím jak se snažil být silný a pomáhal mi při porodu.
Když malý vyšel ven, tak jsem ho na okamžik zahlédla. Byl schoulený a mě hrozně bolelo, že ho nemůžu ani pohladit po
jeho malé tvářičce a ani si ho přivinout. Sestra ho pak hned zabalila a odnesla ani nevím kam. Pak přišel doktor a
manžel musel z pokoje odejít.
Musela jsem odrodit naši malou princeznu. Nechtěla jít ven a tak ji museli doslova vytrhnout z mého těla. Křičela jsem
bolestí a ještě větším zoufalstvím na doktora, že chci aby ji zachránili, ale on mi už jen odpověděl, že ji nikdo
nemůže pomoci, protože je moc malá a nemá šanci přežít. Když vyšla ven, tak ji hned zabalili a odnesli pryč. Takže
jsem ji ani koutkem oka nestihla zahlédnout.
Tak skončilo mé krásné a ukázkové těhotenství 21tt. Když mě odváželi na sál, aby udělali ještě kyretáž, tak jsem
zahlédla manžela na chodbě jak hrozně srdceryvně pláče. Tak zlomeného jsem ho nikdy v životě neviděla. Byla to pro
mě o to větší bolest. V ten moment jsem měla chuť už se nikdy z toho sálu nevrátit.
Pak když mě přiváželi na pokoj a já si začala uvědomovat co se všechno stalo, tak jsem dostala hysterický záchvat.
Křičela jsem na všechny a prosila ať mi vrátí moje miminka a přitom jsem pomalu přestávala dýchat. Museli mi nasadit
kyslíkovou masku a píchnout injekci na uklidnění. Pomalu jsem začala být apatická a nakonec jsem i na chvíli usnula.
Snad jsem si říkala, že se vzbudím a zjistím, že to byl jen špatný sen. Ale nebyl. Všechno to byla krutá pravda a po
vymodlených dětech nezůstalo vůbec nic.
Tak pro nás skončilo to nejkrásnější období našeho života.
Ale i přes to všechno jsme boj o miminko nevzdali a v červnu nás čeká nový pokus IVF.
Tímto bych chtěla našim andílkům vzkázat, že je stále milujeme a nikdy na ně nezapomeneme. Snad budou při nás stát
v našich dalších bojích a pomůžou nám konečně k vytouženému cíly.
Andílci naši, oba vás milujeme. Vaše maminka Lenka a tatínek Pepa.
|