Naše beruško Aninko! Příroda nám dopřála, abychom se těšili z Tvé přítomnosti jen několik měsíců v roce 1999. Od té doby cítíme velkou bolest z Tvého odchodu, rána se nezahojila a tušíme, že je doživotní... Naštěstí máme u sebe Tvé dva malé brášky, Adámka a Tomáška, ale místo po Tobě... je stále strašně prázdné. Máme pořád pocit, že jsi někde malinká, bezmocná, sama a opuštěná... Na Věčnost nevěříme, ale možná existuje nějaké Někde, kde se potkáme a naše společné soužití bude delší a šťastnější... Moc bychom si to přáli... Moc Tě milujeme ! maminka, tatínek a bráškové