« Vzpomínka na Filípka

Ahoj, jmenuju se Eva a je mi 24 let. Jsem vdaná od 1.9.2001 a za manžela mám báječného chlapa - Standu. Před dvěma lety jsem zatoužila po děťátku. Manžel nebyl sice nijak nadšený, nicméně jsme se začali "snažit". Když se nezadařilo na poprvé, znervózněla jsem, když se ani za půl roku nic nedělo, znervózněl i manžel. Následovalo všelijaké testování mě i manžela. Prožívala jsem šílené nervy. Sledovala jsem se jak praštěná a každý měsíc brečela nad negativníma těh. testama. Trvalo to rok a půl. 27.7.2003 měl můj miláček narozeniny, ja jsem mu běžela do postele gratulovat v ruce s pozitivním testem. Byla jsem nejšťastnější na světě. Brečeli jsme oba radostí. Vykřičela jsem to do celého světa! Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, byla jsem tak šťastná. První tři měsíce proběhly bez problémů, jen jsem hodně spala. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem svého "djobínka" uviděla na ultrazvuku. Měl 44mm a já jsem skoro nic přes slzy neviděla. Byl kouzelnej. Plaval si tam jak v bazénu, skákal a vrtěl se. A nikdy nezapomenu na manželovi oči, když se na něho díval. Byla v nich něha, láska a údiv. V noci se mi pak zdál sen, kdy na mě naše miminko volalo: "Já jsem Filípek, jsem Filípek!" A od té doby bylo rozhodnuto o jméně. Ve čtvrtém měsíci jsem prodělala dvakrát infekci močových cest. Můj gynekolog tvrdil, že je vše v pořádku. Dva měsíce jsem tam chodila s tím, že mě bolí břicho. Vždycky mi napsal hořčík a uklidnil mě, že se nic neděje. V 21tt jsme byli znova na ultrazvuku. Filípek spinkal a cucal si paleček. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Doktor mi potvrdil, že je to kluk. Prožívala jsem krásné chvíle, ale i obavy. V pondělí 8.12. jsem šla za svým gynekologem, že mě zase bolí břicho. Nevěřila jsem svým uším, když mi řekl, že je pozdě, že rodím. Byla jsem v 25tt - na začátku 6.měsíce. Brečela jsem celou cestu do nemocnice. Tam to začalo všechno lítat. Seběhla se snad celá nemocnice. Já jsem je zoufale prosila, ať ho zachrání. Když jsem se probudila z nakrózy, měla jsem bříško prázdné. Nedokážu to ani popsat. Filípka odvezli na JIP pro nedonošené děti 60km ode mě. Narodil se v 15.17h, měřil 33cm a vážil 700g. A v téhle chvíli jsem poznala, jak báječného manžela jsem si vybrala. Ve dne v noci seděl u mé postele, držel mě za ruku, hladil a dával mi sílu věřit a doufat. Když se manžel jel domů vyspat, byla jsem v myšlenkách u Filípka. Hladila jsem ho, lechtala, mazlila se s ním. Strašně jsem chtěla být s ním. V úterý se jel manžel na Filípka podívat. Volal mi a byl úplně mimo. Klepal se mu hlas dojetím. Filípek byl prý nádherný. Na té své malilinkaté hlavičce měl pletenou čepičku, vypadal jak trpaslíček od Sněhurky. Neumím popsat, co u toho Standa cítil, to by mohl jen on sám. Říkal, že v té vteřině, co ho uviděl, se do něj zamiloval. Bylo to něco, co nikdy nezažil. Filípek žil tři dny. V den, kdy mi manžel říkal, že Filípek odešel, jsem ho poprvé v životě viděla brečet. Úplně se mi zhroutil svět, chtěla jsem umřít. Jen díky manželovi a své mamce jsem dokázala žít dál. Dnes to ještě nejsou ani tři měsíce. Už nebrečím každý den, ale pořád to moc bolí a moc mi chybí. Trpím tím, že jsem ho nemohla vidět, pochovat si ho, pomazlit. Teprve včera jsem dokázala jít na hřbitov. Cítila jsem, že je náš andělíček pořád s námi a že nás také velmi miluje.

« Vzpomínka na Filípka