|
Titel : Smutná zpově?
|
Autor: Kristýna
()
Datum: 27.05.2002 15:01:46
Je mi moc smutno, protože vzpomínám na mé první děťátko, kterému jsem nedopřála, aby se narodilo. Už je to skoro dvacet let, ale výčitky svědomí mě pronásledují dodnes. I dnes to na mě přišlo a tak tady místo práce brečím. Promiňte prosím, potřebuju se někomu svěřit?
Chodila jsem tehdy s jedním mladíkem, bylo nám kolem osmnácti a začali jsme spolu intimně žít. Asi jsme se k sobě moc nehodili, ale zamilovali jsme se do sebe. Po několika měsících jsem zjistila, že jsem těhotná.
Nebyla to žádná ?nehoda?, prostě jsme nebyli moc opatrní. Mockrát jsem pak o tom přemýšlela, jak je to možné, že jsem byla tak nezodpovědná. Lidé v mém okolí neznají tuto část mé minulosti a považují mě za zodpovědnou, spolehlivou, rozumnou?
Měla jsem tehdy před maturitou a neměli bychom kde bydlet. Rodinné zázemí nás obou bylo dost špatné a navíc se v té době mezi námi pomalu schylovalo k rozchodu?. Dnes už nevím, proč jsem tak jednala, ale mému chlapci jsem nic neřekla a šla jsem na potrat? On v té době pracoval na Slovensku a nejezdil moc často domů, tak nebylo těžké to utajit. Asi tři měsíce po potratu jsme se opravdu rozešli, neklapalo nám to.
To miminko se mělo narodit v srpnu 1983. Nedokážu říct proč, ale vždycky jsem na to děťátko vzpomínala jako na holčičku jménem Alenka. Přitom jsem nikdy předtím ani potom neměla v úmyslu pojmenovat svou dcerku zrovna takto. Odmalička jsem totiž měla pro svou holčičku vymyšlené jiné jméno. Ale v myšlenkách na tohle děťátko se mi vždycky objevovalo jméno Alenka.
Dodnes nemám žádnou dcerušku a už ji nejspíš ani mít nebudu. Nejsem nejmladší a další těhotenství bych už nezvládla ani zdravotně ani finančně. Jsem však velmi vděčná za dva zdravé syny, kteří mi byli dopřáni a kteří mi často dávají najevo, že mě mají rádi.
Kromě těhotenství s kluky, které mám doma, jsem prožila ještě počátky dvou dalších těhotenství, která však skončila samovolnými potraty hned v prvních týdnech. Na tyhle nenarozené děti vzpomínám jako na Toníčka a Františka?.
Dnes mě tedy zase přepadly myšlenky na Alenku a já tady brečím a nemůžu přestat. Teď už by jí bylo skoro 19 let. Přemýšlím, jak by asi vypadala, co by dělala, že by už asi chodila s nějakým klukem, třeba by se už chtěla vdávat??
Samozřejmě vzpomínám i na ty další nenarozené děti, ale Alence jsem ublížila nejvíc a proto kvůli ní nejvíc pláču. Tolik bych chtěla, aby mi mohla odpustit to hrozné, co jsem jí provedla. Jenže čas vrátit nemůžu. Moc bych si přála, aby mi nějak dala najevo, že mi odpustila ? ale ona se neozývá. Chtěla bych jí říct, že je mi hrozně moc líto, co jsem provedla.
Moc ráda bych vzkázala všem svým andělíčkům, že je mám ráda a že doufám, že se s nimi jednou uvidím a že se poznáme a že aspoň v nebíčku je vezmu do náruče?
Modlím se k Pánu Bohu, aby mi odpustil. Ale ve svém srdci mám pořád bolest a necítím odpuštění a osvobození od téhle hrozné viny - ani od některých dalších vin, které jsem v životě udělala. A tak tady píšu na stránky ?anjelikov? a doufám, že se mi trošku uleví. Místo toho ale brečím čím dál víc.
Prosím, kdo chcete, vzpomeňte se mnou na moje nenarozená miminka a pomodlete se se mnou za jejich dušičky. Jestli chcete, tak se prosím pomodlete i za mě, za mou duši plnou tíhy, smutku a vin. Děkuju Vám všem?.
|
|
|
