« Vzpomínka na Honzíčka

Honzíčkův příběh       Všechno začalo ve středu 13.října 2004, kdy jsem se dozvěděla, že konečně po dvou letech snažení se podařilo a jsem těhotná. Termín porodu vycházel na 15.června 2005, akorát na narozeniny mojí maminky.       Po týdnu radosti se dostavilo první zděšení - začala jsem krvácet. Bylo krátké, hned to přešlo, ale okamžitě jsem zůstala doma v klidu na neschopence. Potom bylo vše v pořádku.       Na genetických testech bylo podezření na rozštěp, ale ultrazvuk toto podezření naštěstí vyvrátil. Miminko krásně rostlo a my jsme se těšili na polovinu června. Na konci ledna jsem se domluvila s doktorkou a nastoupila jsem opět do práce. Po třech týdnech jsem zůstala opět doma, nadobro - začalo mi tvrdnout břicho. Občas to bylo velmi nepříjemné, skoro jsem nemohla chodit. Časem se to zlepšilo. Čekali jsme na výsledky ultrazvuku ve 32.týdnu. Vše bylo v pořádku, miminko mělo skoro 1,5 kg a mělo se čile k světu. Viděli jsme jak zívá, to bylo něco nádherného. Začali jsme pořizovat výbavičku, objednali postýlku, kočárek a další věci.       Týden po ultrazvuku jsem šla na kontrolu do poradny. V té době už mi lehce otékaly asi 14 dní nohy. Doktorka mě poslala na krevní testy a na kontrolu moči. Tlak byl v pořádku. Druhý den ráno jsem šla do laboratoře. Ten den v poledne mě začalo bolet břicho - den před tím jsem měla k obědu fazolovou polévku, tak se nebylo čemu divit. Bolesti se ovšem pomalu stupňovali a obvyklé postupy na odstranění bolesti z nadmutého břicha nezabírali. Po konzultaci s doktorkou jsem odvolala manžela, který si vyrazil po dlouhé době s kamarádem na tenis, a jeli jsme do Podolí do porodnice. Tam jsme dojeli v době, kdy mi bolesti trvaly už asi 6 hodin.       Na příjmu jsme museli čekat dalších 30 min, protože před námi měli příjem paní se salmonelózou a museli celý příjem vydezinfikovat. Po zmíněné půlhodině mě s omluvou přijali. Při začátku vyšetření mi praskla plodová voda. Monitor byl zatím dobrý, ale asi po půl hodině už ne. "Miminku se nedaří dobře, budeme muset provést císařský řez. Bohužel, ale naší nedonošeneckou JIP máme plnou a tak miminko převezeme do Krče." Břicho mě bolelo tak, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než aby to přešlo. Samozřejmě jsem chtěla, aby všechno bylo v pořádku. Je pravda, že jsem ani z chování doktorů a sester ani nepoznala, že je to něco vážného, že jde o život, vlastně o dva. Na sále se ještě ptali na jména pro miminko. Manžel čekal na chodbě, ani nevím, kdy se všechno dozvěděl. Pozdě večer jsem se na JIP dozvěděla, že máme chlapečka Honzíka, měl 40 cm a 1.65 kg. To všechno se odehrálo v pátek.       Druhý den ráno za mnou přišla dětská doktorka, která Honzíka rodila, a sdělila mi, že porod byl velice náročný a Honzíka museli oživovat, ale že se rychle vzpamatoval, tak by mělo být všechno dobré. Ještě pod vlivem narkózy mi nedocházelo vůbec nic, přijímala jsem pouze fakta. Měla jsem spoustu starostí sama se sebou. Měla jsem vysoký tlak, oteklá jsem byla hrozným způsobem, skoro jsem nemohla otočit hlavu. Na JIP jsem byla sama a hodná sestřička dovolila na chvilku, aby mě manžel navštívil. Přinesl mi fotku našeho Honzíčka. Byl sice připojen na všech možných hadičkách, ale bylo to naše krásné miminko.       V pondělí se dostavila další rána. Honzík měl zánět ve střevech, následek nedostatku kyslíku. Dostal antibiotika, ale následující pátek ho museli operovat. Už nám řekli, ať se připravíme na nejhorší. Manžel byl nervově na zhroucení, já jsem málem při porodu vykrvácela a teď bychom ještě měli přijít o vytoužené miminko. Ke všemu jsme byli ještě každý někde jinde. Operace se zdařila, infekce začala ustupovat. Po 14ti dnech od porodu jsem konečně mohla jít domů a za dva dny už jsem byla schopná návštěvy v Krči. Konečně jsem mohla vidět naše miminko. Spinkal a byl krásný.       Časem jsem za ním jezdila každý den a vozila jsem tam mléko, které jsem poctivě odstříkávala ve dne v noci. Honzíček ho sice moc jíst nemohl, protože střeva ho nebyla schopná zpracovat, ale doplnila jsem alespoň zásoby v mléčné bance. Jeho stav se natolik zlepšil, že jsem si ho mohla i pochovat. Měla jsem velký strach, takový maličký a drobounký. Myslím, že se mu u mě líbilo, tvářil se spokojeně, ani se neprobudil.       Potom ale dostal další infekci, se kterou se už nevypořádal. Nejprve vypadalo, že ano, ale těch antibiotik už bylo tolik (skoro 7 týdnů), že to nešlo. 15.června 2005 v 7:30 ráno Honzíček zemřel.       Bylo to strašné, ale částečně se mi i ulevilo, protože už nám pomalu docházeli síly a doktorům léky. Hlavně jsme žili ve strašlivé nejistotě, co bude dál. Bude moci normálně jíst? Má v pořádku mozek? A co jiné orgány? Radši to nedomýšlím. Čekalo by ho ještě několik operací a při každé vysoké riziko, že zemře.       Teď už opďt pracuji, mám skvělé zaměstnání a lidi okolo sebe. Za půl roku budeme moci zahájit přípravy na další těhotenství. Budeme doufat v lepší zítřky.       Chci moc poděkovat svému manželovi a mamince, kteří mi pomáhají všechno překonat. Ještě je to živé, ale čas snad vše napraví.       A co vlastně tento před?asný porod způsobilo? Preeklampsie! Měla velice rychlý průběh. Testy z pátečního rána byly v pořádku. Večer už ne. Tělo na ní zareagovalo tak, že se mi začala odlučovat placenta, proto to krvácení a nedostatek kyslíku pro miminko. Vysoký tlak jsem léčila asi 3 týdny. Poučení pro mne plyne, že pokud mě v dalším těhotenství opět začne bolet břicho, tak okamžitě jedu k doktorovi. Třeba několikrát planě, ale lepší než pozdě.       Tentokrát jsme tam sice byly včas, ale ...       Přeji vám všem mnoho krásných dní a hlavně hodně krásných a zdravých dětí. Já už se na ně moc těším. Zuzka z Prahy

« Vzpomínka na Honzíčka