| |
Hořčičná semínka
Ještě za Buddhova života přišla mladá matka jménem Kisa Gotami o své jediné dítě. Všichni chápeme,
jak strašné to pro matku musí být, když vidí, jak jí umíra dítě. Její bolest byla tak veliká, že přišla
o rozum. Začala věřit, že dítě je jenom nemocné a že pro ně musí najít lék. Vláčela mrtvé telo
na zádech od domu k domu a každého na potkání žádala, aby její dítě uzdravil. Jeden moudrý muž pochopil
její raněné city a poslal ji za Buddhou.
S tělíčkem mrtvého dítěte v náručí vstoupila do překrásné záhrady, v níž Buddha vyučoval své žáky.
Jakmile Buddhu spatřila, vyslovila své přání. Soucitný Buddha porozuměl, v jakém stavu se žena
nachádzí. Nezačal s ní hovořit o léčbe, jen ji vyzval: "Než začnu cokoli podnikat, běž a přines pár
hořčičných semínek z domu, v němž nikdy nikdo nezemřel."
Žena Buddhovi poděkovala a s radostí se vypravila splnit úkol. Mysl jí naplnila naděje. Znovu chodila
od domu k domu a prosila o semínka hořčice. V každé domácnosti je měli, ale nenašla ani jeden
příbytek, kde by doposud nedošlo k úmrtí. Nakonec pochopila pravdu. Bolest a žal nad ztrátou milovaného
dítěte pomalu odpluly. Uvědomila si vlastní šílenství.
Hluboké pochopení pravdy o smrti nejen vyléčilo její osobní trauma, ale přineslo jí rovněž schopnost
uvědomit si pravou podstatu života. Začala si být vědoma smrti a to jí dalo pocit míru a vyrovnanosti.
Pochovala řádně mrtvé tělo dítěte a vrátila se k Buddhovi.
Buddha o její proměně věděl. Poradil jí a pronesl řeč o povaze věcí. Pro ženu znamenala moudrost
Buddhova učení velkou inspiraci, a proto ho požádala, aby ji vysvětil na mnišku. Meditovala o smrti,
a když pochopila nestálost veškerého bytí, dosáhla osvícení.
Již dva a půl tisíce let patří Kisa Gotami mezi nejznámější osvícené mnišky v dějinách buddhismu.
Na Srí Lance se o ní učí všechny děti z buddhistických rodin. Když jsem se o jejím životě učil já,
bylo mi asi osm let. Od té doby jsem ten příběh slyšel mnohokrát. Pokaždé, když se pak zamyslím
nad pomíjivostí, smrtí a důsledky toho všeho, prohloubí se o trochu mé chápaní smyslu života.
Přechod od nevědomosti k plnému uvědomení si pravdy o smrti vlastního dítěte oné ženě přinesl
osvobození a osvícení.
I my sami se musíme učit nezavírat oči před hlubokým poučním o věcech života skrytých v našich setkáních
se smrtí. Toto pouční na nás čeká, aby nás pozvdlo ze zármutku, který z nás vysává energii. Je tu, aby projevilo
svůj blahodárný vliv a naplnilo další cestu pro nás i lidi kolem nás radostí a smyslem. Budeme
si to schopni uvědomit pouze tehdy, odpoutáme-li se od bolesti způsobené emocemi a dovolíme-li
jiskře pravdy dotknout se našich srdcí stejně, jako se kdysi dotkla srdce Kisy Gotami. Nebyl
by to nakonec také krásny dar pro ty, kdo nás opustili?
|