Věrila jsem, že nic nemůže se Ti stát, vše, co měla jsem, chtěla jsem Ti dát. Bříško, kde bydlelo jsi, hladila jsem svou dlaní, mluvila jsem k Tobě ráno, večer, za svítání. Zdálo se jen chvílí, než přijdeš mezi nás, my popohnat každý den chtěli ten čas. Bráška Tvůj hladil Tě na bříšku já snila o tom, jak spíš tam v pelíšku. Tvé srdéčko však náhle přestalo bít, já nemohla uvěřit, že už víc nebudeš žít. Než stihla jsem se s Tebou tiše rozloučit, rozhodlo jsi se, mrtvé, rychle narodit. Naposled dotkla jsem se Tvého tělíčka, a pak Tě odnesli - byla to chvilička. Srdce mi stále smutkem krvácí, bolest a zoufalství vůbec se neztrácí. Hladím prázdné bříško a koukám na nebe, pláču a táži se, zda hledím na Tebe. Duše mé každého obláčku se ptá, zdali Tě, miminko, z nebíčka zná. Skryji Tě navždycky ve vzpomínkách svých, i když tu s námi víc nemůžeš být. Snad jednou, až nadejde i můj čas, andílku můj, uvidím Tě zas... Maminka, tatínek a bratříček Honzík