Dobrý den. Chtěla bych Vám vyprávět svůj - tedy náš příběh. Jsem vdaná 4
roky a dva roky před svatbou jsem již s manželem chodila a rok už
jsme se snažili o potomka. Za svobodna jsem s bývalým přítelem měla
syna, kterému je v současnosti 10 let a manžel má z prvního
manželství také syna, kterému je 11 let. Tak jsme se snažili o to,
abychom měli miminko i spolu. Dlouho se nedařilo. Pět let jsme čekali,
až v prosinci 2006 jsme se rozhodli, že podstoupíme umělé oplodnění i
přesto, že jsme byli oba zdrávi a nikdo nepřišel na to, proč nám to
nejde přirozenou cestou. No a tak se zadařilo.
Konečně se dočkáme,
budeme mít vytoužené miminko...Tak jsme se těšili. Čas běžel a já
byla v 33.týdnu a do porodu jich ještě sedm zbývalo. Moje maminka
brala syna na prázdniny na Máchovo jezero a chtěla, abych jela s
nimi, že si psychicky odpočinu a načerpám síly. Dlouho jsem váhala a i
manžel na mně naléhal, abych jela, že to potřebuji. No a tak jsem jela.
Dojeli jsme na místo, vše bylo v pořádku. Večer jsem se šla se synem
vysprchovat a tam to začalo. Když jsem byla umytá a syn také, začala
jsem silně krvácet. Syn přivolal mamku a její kamarádku, ty mně
oblékly a šla jsem si lehnout. Mezitím kamarádky přítel zavolal
záchranku, která mně posléze dopravila do nemocnice v České Lípě, kde
mi během vyšetření zjistili, že mám odloučenou placentu a musela jsem
jít akutně na sál, kde mi byl proveden císařský řez. Tak jsem porodila
o sedm týdnů dřív a to zdravou holčičku-tak vysněnou princeznu.
Pavlínku.
Ihned ji transportovali do nemocnice v Ústí nad Labem na
nedonošenecké oddělení. Týden po porodu mně pustili z nemocnice a
jeli jsme se za dcerou konečně podívat. Byla tak nádherná a tak
maličká. Brečela jsem jak malé dítě, když jsem ji viděla v inkubátoru.
Lékař mi sdělil informace a řekl mi abych si tam každý den volala,
jak na tom malá je. Vzhledem k tomu, že bydlím v Jižních Čechách
nemohla jsem ji každý den navštěvovat. Doma jsem odstříkávala mléko,
kterého jsem měla dost. Asi po třech dnech po propuštění jsem tam
zase volala, jako obvykle a bylo mi řečeno, že dcera dostala silnou
infekci a že stav je kritický a že jí jde o život. Asi po třech dnech
to bylo na dobré cestě, lékař mi řekl, že to nejhorší má malá už za
sebou a že musí také trošku zabojovat ona. V té době jsme volali již
třikrát denně, abysme měli více informací, jelikož byl její stav i
nadále vážný.
V den který je pro mně nejhorší v životě, tam volal
manžel. Ráno i odpoledne bylo ještě vše v pořádku a když tam volal k
večeru, řekli mu, že je to otázka minut, že dceři zkolabovaly všechny
orgány a že jen čekají až jí dotluče srdíčko. Manžel byl v té době
mimo domov a tak mi to volal a nechtěl mi nic říct-prý až doma.
Samozřejmě jsem na tom trvala a když mi to řekl, nemohla jsem tomu
uvěřit. Volala jsem tam hned znovu a řekli mi totéž. Slyšet od
lékařky, že vám umírá dítě, které jste nosila pod srdcem a těšila se
na něj, je něco naprosto šíleného. Nemohla jsem zastavit pláč, byla
jsem dost mimo, nechtěla jsem tomu věřit. Pořád jsem čekala, že někdo
zavolá a řekne, že je to omyl, že to nebylo naše dítě, ale to asi čeká
každá matka, která tohle prožije. Bohužel nikdo nezavolal.
Manžel
přijel domů hned a spolu jsme probrečeli celý večer a o synovi ani
nemluvím. Ten z toho byl naprosto psychicky vyčerpaný. Vůbec jsem
nevěděla, co mám dělat. Připadala jsem si tak zbytečná a prázdná a tak
jsem jí chtěla mít u sebe!!! Myslela jsem si, že to prostě nějak
zvládnu bez léků na nervy, že to prostě ustojím, ale o týden později
dostal syn epileptický záchvat a to mně naprosto složilo. Byl v
nemocnici, bere léky a já užívám také léky, ale na nervy. To uľ na mně
bylo moc. Zítra jdu malou urničku uložit do hrobu k naší babičce. Tím
tuto kapitolu uzavřu, ale jen tak jakoby pro klid, že jsem udělala
maximum, ale na duši mi stále zůstane šrám. Ten už mi nikdo nesmaže.
Bude mi trvat asi hodně dlouho, než se s tím tak nějak srovnám, ale
myslím si, že úplně to nejde. Pořád na ní myslím a vidím ji v tom
inkubátoru, jak byla maličká a já se tak těšila ať ji poprvé
pochovám... Ani jsem se nedočkala.
Všem ženám, které toto prožívají,
přeji ať jsou hodně silné. Rozhodně to chce čas - to je nejlepší lékař.
S pozdravem Pavlína - Jižní Čechy.
|