Po miminku jsme velice toužili a o to větší radost jsme měli, když jsme zjistili, že jsem těhotná (což jsem zjistila na den dětí 1.6.2009). Jako znamení, že čekáme miminko jsme se domluvili, že taťka dostane malé dětské botičky. Když tatínek zjistil, že na něj čeká malá krabička a v ní botičky, měl velikou radost. Těhotenství probíhalo v pořádku. Užívali jsme si to všichni, jak my jako rodiče, tak i malá v bříšku, který se líbilo, když hrála nějaká hudba. Nejvíc se ji líbila písnička od Madonny You will see. Nejhezčí okamžiky byly, když jsem cítila první pohyby. Měla jsem velikou radost a užívala jsem si každý další. Pohlaví jsme si nechali prozradit, já osobně bych to nevydržela a Honzí byl podobného názoru. Honzí si myslel, že čekáme chlapečka a já se tak trochu nechala ovlivnit, ale tajně doufala, že to bude holčička. Když nám můj gynekolog řekl, že 100% budeme mít holčičku, radostí jsem dost hlasitě jásala. Chvilku vypadal taťka zklamaně, ale radost měl. Řekl, že když to nebude fotbalista, tak to bude tenistka. Měsíce utíkaly a já začala chodit na kurzy pro nastávající maminky a cvičení. Na kurzu nám ukázali porod na videu a já byla z toho hodně špatná. Bála jsem se. Moje kamarádky a rodina říkali, že když to zvládly jiné mamky, tak to zvládnu i já. Pomohlo mi to, přestala jsem na to myslet a těšila se, čím dál víc na moment, až naší malou holčičku uvidíme. A i na cvičení, na které jsem chodila, nás naše cvičitelka Zuzka (které bych také ráda za vše moc poděkovala) tak hezky povzbuzovala, že jsem se začala na porod těšit. První termín porodu jsme měli 31.1. a druhý 6.2.2010. Myslela jsem si, že porodím, tak nějak do toho prvního termínu, i když mi můj gynekolog, říkal, že si myslí, že mě uvidí ještě na jedné kontrolu, že to zatím na porod nevypadá. Skutečně jsem přišla 2.2. na poslední kontrolu, cestou k doktorovi se objevili kontrakce po 5 minutách. Šlo to všechno postupně, tak jak nás Zuzka - cvičitelka učila. Byl to pro mne ten nejhezčí zážitek, vše šlo hladce a řekla bych i docela rychle. Elisska se na narodila 2.2.2010 ve 20.hod. s váhou 3,30 kg. U porodu byl i taťka (nechtělo se mu, já to chápala, ale nakonec své rozhodnutí změnil) a tchýně (byla skvělá, byla jsem moc ráda, že tam také byla). Oba byli pro mne velkou oporou a byl jsem moc ráda, že mohli se mnou prožít tak krásný okamžik. Naše štěstí bohužel netrvalo dlouho. Druhý den naše Elisska z ničeho nic měla srdeční zástavu (zrovna když jsem odešla na toaletu, v tu chvíli šla sestřička zkontrolovat miminku ouška a zjistila, že malá nedýchá). Sestřička i lékaři reagovali hned (jsem moc vděčná a musím pochválit lékaře i sestřičky jak na gynekologii, tak i na šestinedělí a nejvíc smekám všem z neonatologického oddělení v Českých Bud_jovicích). Oživování naší holčičky se dlouho nedařilo, ale nakonec se lékařům podařilo. Já jsem nic netušila a v klidu se vrátila na pokoj, kde mi jen pani co tam ležely se mnou oznámily, že si malou sestřička odnesla. Pak přišla krutá realita, sestřička pro mne přišla, že potřebují se mnou mluvit. Na sesterně mi postupně řekli co se stalo a já myslela, že se mi zhroutil svět, nevěřila jsem tomu. Pořád jsem si pokládala otázku "proč my", vždyť jsem si ji nestihla pořádně pochovat, pomazlit se s ní a nejen já, ale ani tatínek, který se moc na ni těšil. číst dál »