Elissku sice znovu oživili, ale podle lékařů byla v těžkém bezvědomí, musela být na jednotce intenzivní péče v inkubátoru na dýchacím přístroji a nevylučovali ani postižení. Připravovali nás od začátku na vše, ale já pořád doufala, že určitě se vše zlepší a budeme šťastní. O této situaci jsme informovali rodinu, která samozřejmě byla v šoku, že se něco takového může stát zdravému miminku. Všichni jsme se shodli na faktu, že kdyby malá měla vážně veliké poškození, že nechceme, aby se nějak trápila a trpěla (nikdy jsem si ani ve snu nedokázala představit, že fakt takové rozhodnutí budeme muset udělat). Každý den jsem za naším broučkem chodila a povzbuzovala, že bude určitě vše v pořádku, vyprávěla ji o všem možném. Sama jsem se divila, že i po takové stresu se mi dělalo mléko, takže jsem nosila mléko, které ji začali lékaři dávat sice až později, ale hlavní bylo, že ho dostává. Přece jenom je lepší mateřské mléko, než nějaká náhrada. Dny plynuly a já stále při každé návštěvě Elissky slyšela stav se nezměnil, nebo že je vše stejné. Záviděla jsem rodičům, kteří tam sice měli miminka malinká, ale zdravá. Chtěla jsem taky slyšet, že se něco zlepšilo a bude vše časem v pořádku, ale nic takového jsem neslyšela. Sestřičky i lékaři byli úžasní, i když nám nemohli říci lepší zprávy, ale bylo na nich vidět, že jsou sami z toho špatní. Elisska podstoupila několik vyšetření, aby se zjistila příčína. Scházeli jsme se každý týden s primážem neonatologie, aby nám řekl co se změnilo a jak dopadla vyšetření, v podstatě, abychom se poradili co bude dál. Pokaždé jsem měla z toho velký strach (sice jsem měla denně - tedy pokaždé, když jsem byla u malé informace od lékařů, ale slyšet to vše najednou, bylo pro nás hrozné). Na tyto schůzky nás doprovázeli rodiče nás obou, aby nás podpořili. I když jsme měli holčičku v inkubátoru, snažila jsem se ji hladit, co nejvíc to šlo, podporovat ji slovně a hlavně být s ní. Jednoho dne přišel dr s tím, že se stav malé trochu zhoršil, dostala teplotu. Byla jsem z toho špatná. Na radu jedné kamarádky jsem volala i léčiteli a pánovi přes hmatové body... zkoušela jsem vše. Jednou jsem se dočkala trochu lepších zpráv (nevím jestli to souviselo s léčitelem) a to, že se ji srovnal tlak a ještě něco... byla jsem nadšená. Ale další dny byla diagnóza zase jako předtím. Po další konzultaci s primářem, kdy se vlastně stav stále nelepšil, jsme souhlasili, že kdyby byla srdeční zástava, tak aby Elissku neresuscitovali... hrozilo by další poškození. Věřte, že to bylo těžké rozhodnutí a nejtěžší bylo to asi vyslovit nahlas. Já to nezvládla, ŕekl to můj přítel a obdivuji ho, že to řekl. Domluvili jsme se, že zkusíme počkat, zda se stane nějaký zázrak, že by se stav malé zlepšil s tím, že se udělají ještě nějaké vyšetření. Bohužel vyšetření ukázala, to co jsem si nechtěla připustit celou tu dobu i když nás na to připravovali lékaři. Poškození bylo veliké, malá byla bez reakce. Mozeček byl hodně poškozený. Snažila jsem se s tím nějak smířit a i když jsem šla za Elisskou ji nějak povzbudit, sama jsem to nezvládala a plakala celou dobu, co jsem ji hladila a omlouvala se ji. Uvědomila jsem si, že malá je hodně nemocná a že bude lepší, když ji necháme odejít v klidu. Elissce jsem pošeptala něco podobného, že jestli to tak má být, tak ať odejde, že to chápeme a bylo by od nás a hlavně ode mne sobecké, kdybych si ji tu chtěla nechat za každou cenu. číst dál »