Anič by jsme věděli co bude následující den, tak jsme byli za malou oba, a to naposled. Druhý den (25.2.2010), když jsem se chystala jít za malou a při tom vzpomínala jak jsem pouštěla malé písničku od Madonny do bříška, pustila jsem si ji na netu. V průběhu té písničky jsem plakala a doufala, že se malá nebude dlouho trápit. Písnička ještě neskončila a rozzvonil se telefon. Honzí mi řekl, že nemám chodit za malou do nemocnice, hned mi to nedošlo proč to říká, ale po chvilce mi to došlo... náš andílek nás opustil a šel za lepším světem. V tu chvíli jsem to vůbec nezvládla, nevypnula jsem ani náš hovor a nezmohla jsem se na nic. Jen jsem seděla a plakala. Došlo mi, že malou už nikdy neuvidíme (hodně mi pomáhalo, za ní chodit a aspoň ji vidět a pohladit ji), že už ji nikdy nepohladíme a že si ji už nikdy ani nepochováme v náručí. Bylo to hrozné, Honzí za mnou hned přijel a utěšoval mne. Cítila jsem se hrozně prázdná a cítím se tak celý den. Víme, že pro naší holčičku je takhle nejlepší, že se bude mít lépe. Asi čekala, až ji dáme požehnání, aby mohla odejít. Je to těžké, ale osud se nedá změnit a čas se nedá vrátit. Moc Tě milujeme a navždy zůstaneš v našich srdcích. Děkuju, že jsem mohla prožít tak hezké těhotenství, krásný porod a sice jen pár hodin štěstí, ale hodiny, které za to stály. « životní příběh