Titel : RE: Maminka andělíčka Petříčka ostatním maminkám
|
Autor: Jana S.
()
Datum: 12.03.2002 23:47:41
Ahoj Evo! Nevím co na to říct, na to neexistujou slova útěchy i když by byly potřeba i po tolika letech. Snad jen smíření s krutým osudem a naděje, že potom něco je a že se opět dva velice blízcí lidé někdy shledají a bude jim spolu dobře, tak jako by jim bylo fajn po nějakou dobu tady. Naděje, že ten kdo nás opustil, se snad má i líp než mi tady. Vím - nevím, promiň, chápu nebo si myslím, že chápu, že nejhorší pro rodiče je, když přežijou své děti. Modlím se, abych se tohodle nikdy nedožila, toho abych přežila své děti. Je to nespravedlivé a kruté. I když vím, jaké to je ztratit někoho z rodičů. (Maminka mi zemřela před 13ti lety a tak dobrých deset let jsem nebyla schopná o tom mluvit a vzpamatovat se z toho) Ale je to pochopitelnější a člověk se s tím časem musí vyrovnat. Ale co se týká dětí... ne asi si to neumím představit a obdivuju každého z rodičů, kdo se přes to dokáže překlenout resp. musí- protože má i jiné dítě nebo děti. Před časem jsem s mojí kamarádkou prožívala podobnou situaci. Je to už taky pár let a trochu už to přebolelo. Kamarádka měla syna, už mu bylo téměř 13 let, jmenoval se Martínek. Nějaký kamarád ho vezl na motorce a nedal přednost v jízdě a auto to do nich napálilo a bohužel Martínek to odnesl (tomu, kdo řídil se nic nestalo). Už se neprobral z kómatu. Vypiplala ho a zemřel na prahu života. Tehdy jsem si myslela, že to kamarádka ani nepřežije byla úplně trop s nervama a nechtělo se jí žít. (vůbec se jí nedivím a obdivuju jí, že takovouhle krizi nakonec překonala) A jeden největší důvod byl, že ještě měla dceru Štěpánku. Moje slova útěchy byly asi slabé pro tak rozdrásanou duši, ale snad doufám, že i trochu účinné, když jsem ji nabádala ať "neblbne" a ať se zaměří na Štěpku, že ta ji teď nejvíc potřebuje a že to je teď ten největší důvod proč musí žít. A že až to přebolí, tak si ještě třeba může pořídit dítě. Sice tehdy na mne koukala blbě, ale fakt když byli z nejhoršího venku, tak začali uvažovat znovu o děcku a narodil se jim chlapec - Honzík. Měla jsem z toho hroznou radost. A hlavně proč to píšu mne zaujala shoda jmen. Kamarádka měla Martina a teď má Honzíka. Ty máš Honzíka a Martínka. Evo, moc Ti přeju, aby kluci byli pořád zdraví a veselí a zkrátka v pohodě. Aby Ti dělali jen radost (samozřejmě i tatínkovi), aby nikdy nepřišli do styku s drogama a pochybnejma partama. A aby Ti vynahradili tu bolestnou ztrátu jen samými krásnými věcmi a příhodami a hlavně láskou a porozuměním. Myslím si, že pro rodiče je určitá odměna za to co věnovali dětem ten pocit, že se za své děti nemusej stydět. Přeju Ti krásnej a bezproblémovej život!!! Ať Tě kluci i manžel chovaj v úctě a lásce, protože si to určitě zasloužíš! (promiň tu nespisovnou češtinu, ale mluvím tak, jak mi zobák narost, ale je to upřímné a od srdce) Jana S.
|
|
|