|
Titel : RE: První smutné velikonoce
|
Autor: Ilona
()
Datum: 25.04.2003 13:33:22
Jarko, přečetla jsem si všechny Vaše příspěvky a sedím tady a brečím. Tak hrozně je mmi Vás líto. Mám také jediného syna, je mu sedmnáct a teprve teď jsem si uvědomila jak málo si říkáme, že se máme rádi. Stačí jediný okamžik a tomu druhému už to nikdy nepovíme. Kdyby se Jakubovi něco stalo, byla bych na tom stejně jako vy, obávám se, že taková událost by nás s manželem víc rozdělila, než stmelila. Každý reagujeme jinak a jsme dost rozdílné povahy. A druhé dítě bych už mít nemohla, o druhé dítě jsme přišli, když jsem byla pátý měsíc těhotná a teď už je mi čtyřicet. Pocity, které popisujete, přesně znám, přišla jsem takhle před desti roky o nejlepšího kamaráda, tragicky zahynul ve Vídni. Nejhorší byly okamžiky těsně po probuzení - těch pár vteřin, než Vám to dojde, že se to všechno skutečně stalo a on už tady není. Dneska už na něj dokážu myslet bez toho, abych brečela a je pravda, že čas tu bolest otupí. Váš případ je trochu jiný, přišla jste o syna, pro mě naprosto nepředstavitelná situace. Moc Vám držím palce, držte se .....Ilona
|
|
|
