|
Titel : Denise a ostatnim maminkam - nejsou vsichni Lienky
|
Autor: Daniela
()
Datum: 07.10.2003 11:23:38
Mila Deniso,
na Tve stranky chodim casto, a musim rict, ze si velmi vazim toho, co delas, a jak to delas. Sama zadneho andilka nemam, ani nahore ani tady u sebe; a tak by se dalo rict, ze se me to vubec netyka. Ale to neni pravda. Myslim, ze je to tema, ktere se tyka kazdeho – jde jen o to, jestli si to clovek pripusti nebo ne.
Proc kazdeho? Zaprve proto, ze kazdy z nas byl kdysi u maminky v brisku, pak maly a bezbranny v mamincine naruci, pak rostl a silil – ale at si je sebevetsi a sebesilnejsi, k tomu andilkovi ma vzdycky jen krok, nikdy nevi, kdy prekroci hranici. A kazdy, kdo tu nekdy byl, a najednou neni, tem ostatnim chybi – a nezalezi na tom, jak dlouho tu byl, jak byl velky, jestli mluvil, a tak dal; zalezi jen na tom, jak jsme ho meli radi. A zadruhe: i ten, kdo zadne dite nemel, nema a ani mit nebude, nezije ve vzduchoprazdnu, ale mezi ostatnimi lidmi. A pokud ty ostatni neco trapi, tak ho to taky ovlivnuje, at chce ci nechce, i kdyz by byl uplne egoisticky – a co teprve, kdyz ma sve blizni rad a neni mu lhostejne, jak se jim dari. Timto zpusobem se ho mohou dotykat i veci, ktere jeho osobne ‘nepali’ - muzi se mohou angazovat v kampani proti tyrani zen, zeny mohou podporovat civilkare, kdokoli kdo bydli se muze snazit pomahat bezdomovcum ci uprchlikum... a nejde jen o pomoc, hlavni je, ze se vubec snazi pochopit to, co nekdo jiny proziva. Nekdy je to tezke, ale to je normalni, ze clovek nechape vsechno hned. Ale prijde mi lito, kdyz se nekdo o pochopeni vubec nesnazi, vidi jen sam sebe a ostatnim se smeje nebo jimi opovrhuje. Nikdo nema zivot uplne ruzovy, a je hloupe si myslet, ze opravdove problemy jsou vzdycky jen ty moje.
Vratim se jeste k andelikum... Nikdo, kdo tu bolest neprozil, si to neumi predstavit tak silne jako ti, kteri to prozili. Ale to neznamena, ze by to nemohl chapat a akceptovat. My zatim deti nemame (verim, ze jednou mit budeme), ani jsme o zadne neprisli, a presto by nas ani nenapadlo tu bolest zlehcovat.
Je uplne prirozene, ze si schovavate fotky a jine pamatky na sve andilky. Vzdyt i vase maminky si mozna schovaly na pamatku vase prvni boticky - jsou snad zbytecne jen proto, ze uz je nikdy nebudete nosit? Stejne tak kdyz zemre dospely clovek, tezko by nekoho napadlo spalit vsechny jeho fotky, ‘kdyz uz tu neni’. To je prece normalni, ze si clovek uchovava pamatky na ty, ktere znal a mel rad. Kdyz by uz tohle melo byt nenormalni, tak co teprve lidi, kteri si uchovavaji fotky atd. tech, ktere vubec osobne neznali (zpevaky atd.)?
Drzime Vam vsem palce a prejeme hlavne zdravi, silu, klid a porozumeni okoli. Ztratu blizkeho cloveka nelze nikdy nahradit; mozna, snad je mozne se s ni jednou vyrovnat a byt vdecny za ten cas, ktery jsme tu smeli byt spolu.
|
|
|
