|
Titel : RE: statečná
|
Autor: Milena
()
Datum: 01.01.2008 11:19:00
Lucko, Terko, cítím to stejně. Na Milenku se už nikdo neptá, nikdo o ní nemluví. Snad si všichni myslí, že teď, když mám nové miminko, už je všechno v pořádku. Také jsem si myslela, že radost z miminka zmírní tu bolest a stesk po Milence, jenže to tak není. Mám z Tomáška radost, ale na Milenku myslím pořád a pořád to stejně bolí, čas mi také nějak nepomáhá, spíš jsem si časem zvykla, že je to tak, ale bolí to pořád stejně silně.
Jestli chcete sdílet nějakou vzpomínku, nějaký prožitek ať hezký nebo těžký, napište ho. Ráda si to přečtu i ostatní. Někdy se mi něco vrátí a najednou mě to zase strašně vezme, že pláču ani dýchat nemohu. Potřebovala bych to někomu vyprávět, dostat to ze sebe, ale také nemám komu. Nechtějí o tom moc mluvit, že je to pak o to víc bolí a já jim blest působit nechci. Tak to někam napíšu, někam kde jsou spřízněné duše, jen už mám někdy strach, jestli už mě ty spřízněné duše s tím mým smutkem nemají dost. Ale tady se nebojím, vím, že většina tady zná ty pocity a potřeby.
Včera se mi náhle vybavilo, jak jsem odcházela večer z nemocnice na ubytovnu a měla jsem slíbeno, že kdyby se něco dělo, tak mě zavolají na mobil, jenže mě nakonec sestra nezavolala, ráno mi pak říkala, že v noci bylo malé špatně, že zvracela a od té doby spí. Jenže nespala, měla epileptický záchvat a začala postupně upadat do bezvědomí. Pořád mě tak bolí, proč jsem u ní nemohla být, když jí bylo špatně, když se naposledy více probrala a potřebovala mě u sebe, abych jí utěšila, měla u sebe jen cizí ženu, mladou nejspíš bezdětnou, která ani nerozpoznala, že to není spánek ale záchvat, že malá má křeče a záškuby. Brzy ráno jsem se vzbudila a honem jsem tam běžela a teprve potom jsem si všimla těch křečí a doktorka jí honem píchla nějaké antiepileptikum a potom Milenka naposledy otevřela očička, podívala se na mě a naposledy řekla mami, pak se ten záchvat znovu vrátil a už neskončil, postupně se změnil v bezvědomí.
Nevěřím, že čas může pomoc, na těhle vzpomínkách už nic nezmění. Jediné, v co doufám, je nové shledání, až přijde můj čas, že maličká tam na mě čeká, že tohle prostě není konec.
|
|
|
