|
Titel : RE: pre vsetky mamicky a Denisku
|
Autor: Radka
()
Datum: 14.12.2010 08:32:33
Je toho tolik, co by smutná maminka řekla k tomu, co si napsala, ale hlavně by se pod to sama podepsala, protože to je síla. Po dvou měsících, kdy nám odešla Nelinka si připadám pořád jako v hrozném snu. Nějak se to pomotalo a já ne a ne se probudit..Stane se mi, že vyjdu z domu a najednou mě popadne smutek nad tím, kde to vůbec jsem. Mám se přece starat o svoji holčičku, mám ji vysvětlovat, že i když se jí to nelíbí, musím ji dár čepičku a rukavičky, aby ji venku nebyla zima. Mám mít kočárek se svým pokladem. Mám se čertit, že se těžko jezdí s kočárkem v závějích, mám hlídat čas, aby jsme byly doma, až bude mít Nelinka hlad..Myšlenky, které se zatím vůbec nedají vypudit ani nikam vytěsnit. Večer se bojím usnout, ráno se nechci probudit. Abych ráno vypravila děti do školy, vstávám po páté hodině, abych se alespoń dala do stavu, kdy budu fungovat jako normální máma. Je to houpačka, kdy se člověk musí srovnat a snažit se, aby těm co má tak rád,neubližoval. Myslím tím, aby je netrápil tím, že tady není pro ně.. Miluju svoje děti, všechny stejně - ale Nelince svoji lásku můžu jen poslat. Jiříkovi, Markétce a Hozíkovi ji můžu dát přímo. Mám zvláštní pocity, ale je důležité si uvědomit, jaké mám vlastně v tom neštěstí i štěstí. Andílek změní rodině život, změní nás. Ale když zvednu hlavu a dívám se na obláčky tak vím, že je neustále s námi, že tam nahoře máme největší dar a poklad, který o nás ví a kdykoli se mu zachce, může se na nás podívat, když chce, může se přitulit. Jen my nevíme, že se to právě děje. Radka
|
|
|
