|
Titel : RE: chlapečci
|
Autor: Lucie
()
Datum: 15.04.2011 21:14:52
Ivo, taky bych nechtěla. Nechci zapomenout na to, co mi děti daly. Každé z mých dětí si s sebou do nebe odneslo i kus mého srdce- už nikdy nebudu kompletní a rozhodně bych nechtěla zapomenout co stálo za těmi bolavými jizvami na duši. Patří ke mně tak jako já budu navždycky patřit i jim. Akorát já tenkrát naopak spát nemohla. Kdykoliv jsem zavřela oči, zdály se mi hrozné sny, budila jsem se propocená, ubrečená, vyděšená a zmatená. Byly to tak živé sny, že vždycky chvíli trvalo, než mi došlo, že to byl jen sen a pak jsem zbytek noci už jen brečela. Proto jsem nechtěla vůbec chodit spát a po nocích se raději zaměstnávala nesmyslným úklidem a podobně, ale nikam to nevedlo. Vydržela jsem třeba dva dny nespat, ale dřív nebo později jsem usnout musela a všechno se opakovalo.
Teď už vím, že to byla naštěstí jen určitá fáze smutku a obavy z neznámého budoucna, už jsem naštěstí jinde. Ale smutek jako takový nevnímám jako nepřítele, nebo něco, co bych měla chtít vymazat. Prostě mi chybí, stýská se mi a je mi smutno - to je přeci normální, když nemůžem být tím koho milujeme - ale myslím, že milovat a mít možnost aspoň plakat je pořád lepší než necítit nic.
|
|
|
