|
Titel : RE: Vzkaz od mého andělíčka Petříčka
|
Autor: katarína svobodová
()
Datum: 09.12.2006 11:36:50
Já jsem už pochopil prosím maminko neplakej já jse jednoho dne vrátím.Váš petríček
Eva M. schrieb:
-------------------------------
Milé maminky andělíčků,
už jsem tady psala o našem malém andělíčkovi Petříčkovi. Chtěla bych se s Vámi podělit ještě o jeden zážitek, který se ho týká. Nejdříve Vám ale musím přiblížit svou tehdejší situaci.
Jak jsem psala, nemohla jsem se ze ztráty Petříčka dlouho vzpamatovat, i když ve druhé půlce jeho krátkého života jsme stejně věděli, že jeho naděje na zdravý vývoj jsou už bohužel nulové. Také jsem se potýkala se zoufalstvím, s otázkami proč se to stalo, proč zrovna nám atd..
Při porodu Petříčka jsem málem přišla o život i já, proto nebylo možné, abych zase příliš brzy otěhotněla. Dokonce se objevovaly i názory, že by bylo lépe spokojit se s tím, že mám už doma jedno zdravé děťátko ? Honzíčka o rok staršího, než byl Petříček, a že bych už neměla riskovat další těhotenství, které by mohlo skončit tragicky jak pro to další miminko, tak i pro mě a nakonec i pro Honzíka, který by tak mohl přijít o mámu.
Jenže já jsem po miminku tak zoufale toužila, že mi každou chvíli vyhrkly slzičky ať už steskem po Petříčkovi nebo velkou touhou po dalším miminku. Stačilo, aby proti mně šla po ulici maminka s bříškem a už jsem slzela. Totéž jsem prožívala při pohledu na kočárek s miminkem. Byla jsem téměř posedlá jak bolestí ze ztráty Péti, tak i touhou po zaplnění toho prázdného místa v mé náruči. Když jsem dávala Petříčkovi na hrob kytičky a svíčku, vždycky mě napadaly takové myšlenky jako že bych mu mnohem raději kupovala autíčka a zašívala roztrhané tepláčky?. Určitě chápete?
Asi tři roky po Petříčkově úmrtí jsem se na doporučení jedné kamarádky přihlásila na víkendový seminář. Jeho název není důležitý, šlo o trénink v pozitivním myšlení a o to zkusit pracovat se svými duševními schopnostmi do té doby netušenými. Ten seminář mě přesvědčil, že existuje duchovní svět, o jehož existenci jsem do té doby neměla tušení. Ještě musím napsat, že jsem velmi racionálně založená. V době, o níž píšu, jsem neměla téměř žádné znalosti o jakýchkoliv duchovních praktikách a měla jsem pouze povšechné představy o náboženstvích, a to ještě představy značně zkreslené.
Na tom semináři jsme si vždycky něco povídali dohromady a pak jsme každý zavřeli oči a ponořili se každý do svého světa. Nešlo o hypnózu, jen jsme měli naslouchat ? čemu vlastně? - hlasu své duše? ? nebo něčemu mimo nás? Nevím, nedokážu to popsat, co to přesně bylo, vím jen, že jsem nebyla manipulovaná cizí vůlí ani že to nesměřovalo k žádnému náboženství ani k magii. Nebyli jsme ani ovlivněni drogami nebo něčím podobným. Nebyl tam nikdo, kdo by mě znal ? takže nikdo nemohl mít ani tušení o mých trápeních.
Při jednom takovém ?ponoření se? do sebe jsem měla zvláštní zážitek či vidění. Najednou jsem (se zavřenýma očima) k mému obrovskému překvapení uviděla Petříčka - nečekala jsem to, ani jsem na něj předtím nijak zvlášť nemyslela. Byl hezký a vypadal moc spokojeně. Byl nahý, měl krásné zdravé růžové tělíčko bez jizev nebo jiných znaků nemoci či postižení.
Překvapilo mě, že za tu dobu, co jsme se rozešli, nevyrostl. V nebi už asi děti nerostou a zůstanou tak maličké, jako když opustily pozemský svět, ale mají zdravé tělíčko i dušičku, i když tady na zemi v pořádku nebyly. Petříček se jakoby vznášel nebo byl nadnášen nádhernou láskou a teplem zářící bytosti ve zlatobílém rouchu, kterou jsem tušila za ním ? a já jsem najednou pochopila, že ta bytost je Ježíš. Věděla jsem, že Petříček nespadne ? ač se vznáší, a že mu je příjemné teplo ? ač je nahý.
Pak ke mně Petříček začal mluvit, ale to není správné slovo, protože to nebylo mluvení v našem slova smyslu, spíš cosi jako přenos myšlenek a pocitů, mimoslovní komunikace nebo tak něco. říkal mi, že se mi přišel ukázat, protože ví, že se pro něj pořád trápím. Že chce, abych viděla, jak je mu v nebi moc hezky, že je tam šťastný, obklopený láskou a že ho nic nebolí, jen že je mu líto, že jsem pro něj pořád tak smutná.
Pak mi povídal, že z hlediska věčnosti trvá pozemský život jen krátce, takže doba našeho odloučení vlastně bude docela krátká proti věčnosti, kterou už pak strávíme spolu ? a že toto krátké odloučení se tedy dá vydržet. Určitě to neznamenalo, že bych měla brzy umřít, to ne. Myslel to v tom smyslu, že i normálně dlouhý lidský život je proti věčnosti vlastně jen krátký okamžik.
Ujišťoval mě, že mě má moc rád a že mě prosí, ať už pro něj nepláču, že je pak kvůli tomu smutný, protože ty moje slzy nějak cítí i v nebi. říkal, že na zemi se svými nemocemi už žít nemohl, ale v nebíčku je mu moc krásně a že se mi ukázal právě proto, abych jeho současné bytí mohla vidět a přestala se trápit.
Samozřejmě jsem při tom vidění hrozně moc plakala, ale zároveň jsem cítila uvnitř velkou úlevu. Víte, já jsem byla nevěřící a na posmrtný život ani reinkarnace jsem nevěřila, tak mi bývalo smutno, že můj malý Petříček zmizel do nenávratna pryč beze stopy? a teď najednou jsem velmi jasně ?věděla?, že Petříček šťastně žije v nebi, že se neztratil úplně a že se zase sejdeme?
Na tom semináři jsem pak asi o hodinu později měla ještě jedno vidění. Měli jsme se dozvědět něco ze své budoucnosti, ale mohla to být jak dobrá, tak nedobrá zpráva, u každého jinak. Takže jsme se zase každý ?ponořili? do sebe a před mým vnitřním zrakem se najednou objevila krásná vyřezávaná dřevěná kolébka a v ní spící miminko v krajkových peřinkách. A já jsem ?věděla?, že je to zpráva pro mě, že budu mít ještě jedno miminko, že to těhotenství proběhne v pořádku, že miminko bude donošené a zdravé a já budu taky v pořádku. Dokonce jsem tušila, že bych se mohla ?jít? podívat k té kolébce blíž a vidět, jak to miminko bude vypadat a jestli to bude chlapeček nebo holčička. Chtěla jsem se ale nechat překvapit, tak jsem se podívat nešla - úplně mi stačilo to krásné vědomí, že budu mít ještě jedno děťátko a že vše bude v pořádku. Dokonce jsem se nějak dozvěděla datum narození - červen 1996. Zase jsem hodně plakala, ale spíš štěstím a úlevou, protože jsem někde uvnitř cítila, že to tak opravdu bude.
A ono to tak opravdu bylo ? opravdu jsem otěhotněla na konci podzimu 1995 a celé těhotenství jsem snášela skvěle, když nepočítám občasné ranní nevolnosti. Ač nebylo pravděpodobné, že to těhotenství proběhne dobře, měla jsem celou dobu v sobě zvláštní sílu a jistotu, že to prostě BUDE v pořádku. A opravdu - mohla jsem celou dobu chodit do práce, mohla jsem žít naplno běžný život se všemi(!) radostmi, které k němu patří :-) Těhotenství nebylo rizikové, nemusela jsem být šitá, neměla jsem pesar ani nic takového. Martínek se narodil v ukončeném 39.týdnu přirozeným způsobem a zcela zdravý. Jen se zcela ?netrefil? do data ? narodil se v červenci 1996 :-) Ale možná že jsem si to sdělené datum narození špatně pamatovala? Moje gynekoložka mi po porodu říkala, že se o mě hodně bála, jak to těhotenství zvládnu ? a byla velmi překvapená, že jsem měla naprosto vzorové těhotenství, jaké se málokdy vidí i u zdravých a mladších žen, natožpak u mě?
Dnes je tomu
|
|
|
