| Titel |
Autor |
Datum |
|
|
Dana
|
10.10.2002 02:22:50 |
|
|
Denisa
|
13.10.2002 16:19:08 |
|
|
Lucia
|
15.10.2002 14:22:19 |
   |
RE: Deniso, mysli i na sebe! - moje zkušenost
|
|
Eva M.
|
14.10.2002 13:32:44 |
|
|
Dana
|
14.10.2002 00:55:04 |
|
|
Eva M.
|
14.10.2002 12:16:22 |
|
|
Dana
|
14.10.2002 00:31:48 |
|
Titel : RE: Deniso, mysli i na sebe! - moje zkušenost
|
Autor: Eva M.
()
Datum: 14.10.2002 13:32:44
Milá Deniso i ostatní,
nedá mi to a musím aspoň pár slov napsat k tomu, co Ti psala Dana. Myslím si, že chápu jak Danu, tak i Tebe, Deniso.
Souhlasím s Danou, že určitě není dobré žít jen v minulosti ve vzpomínkách a uzavírat se před tím dalším, co život přináší. Ale jak jsem Tě poznala, Deniso, tak tohle asi není Tvůj případ? Pokud vím, chodíš do zaměstnání a kromě toho máš další aktivity, mj. tvorbu těchto krásných stránek, a to je moc dobře, že jen nesedíš doma u zapálené svíčky s kapesníkem v ruce...
Jakékoliv činnost je lepší než když se člověk dlouhodobě poddá bolesti a postupně se stane skleslý, ochromený a téměř neschopný něco dělat.
Sama vím, že ta bolest nad ztrátou děťátka je hodně silná a že hodně pomáhá, když se člověk může svěřit, vypovídat, ulevit si. A proto Ti, Deniso, moc děkuju za tyhle stránky, přinášejí úlevu trpícím a to je v dnešní době obrovský dar, zvlášť když se dnes nosí "Keep smiling" a "Jsem v pohodě".
Dobře si pamatuji, že v době, kdy byl můj malý synáček vážně nemocný a pak když zemřel, jsem moc a moc potřebovala vedle sebe někoho, s kým bych o tom všem mohla mluvit - a ne jednou, ale víckrát. Nešlo mi o to něco řešit - ono stejně nebylo co řešit, mohli jsme jen čekat a doufat v zázrak.
Jenže lidé v mém okolí (kromě jedné skvělé kamarádky, která byla bohužel dost daleko) nevěděli, co a jak říkat, byli v rozpacích a bylo vidět, že se jim o takových smutných věcech nechce mluvit. Tak jsem je tedy neobtěžovala, nesla jsem ten smutek, strach a zoufalství v sobě a navenek jsem se tvářila normálně nebo jsem se aspoň snažila. Ale bylo to hrozně těžké a moc to bolelo. Jak by mi tenkrát pomohly takovéto stránky!
Dodnes si třeba vzpomínám, že v té smutné době mi jedna známá (asi z nedostatku lepších témat) vyprávěla o svých "problémech" s pletí a že chodí na kosmetiku. Přitom dobře věděla, co se nám stalo, ale ani se nezeptala, co je se synáčkem nového a já jsem jí nechtěla obtěžovat se svým trápením. A tak jsem poslouchala její vyprávění o nějakém zaníceném vřídku velikosti 1 mm, že vypadá "hrozně" a snad ani nemůže na rande. Mně bylo tohle téma zcela cizí a musím přiznat, že mi to bylo i docela protivné. Téhle známé to ostatně vždycky slušelo, kosmetických vad má daleko méně než já a make-up zvládne zakrýt daleko horší věci než to, co měla tenkrát na čele.
Ale hlavně: její kosmetické problémky mě vůbec nezajímaly v situaci, kdy můj synáček trpěl v nemocnici a zápasil o život... Moje srdce uvnitř strašně bolelo a já jsem navenek s úsměvem idiota přikyvovala na její monolog o uhrech (tak se těm vřídkům říká tady u nás), zadržovala jsem pláč a myšlenkami jsem byla úplně někde jinde.
O pár let později mi ta známá řekla, že když se se mnou v té době vídala, tak že mě nechtěla trápit a ani nevěděla, co by mi měla říkat, tak raději mluvila o běžných věcech....
Píšu to sem proto, že sama vím, že lidé v okolí dodnes nevědí, jak se chovat k podobně postiženým jako jsme my, co jsme přišly o děťátko. A my je zase nechceme obtěžovat - a schováváme svou bolest v sobě a je to moc těžké. V tak těžké situaci hodně pomůže třeba i cizí člověk, který s účastí vyslechne naše trápení, pohovoří s námi a dá nám najevo, že s námi soucítí, že na nás bude myslet atd. A třeba když nás znovu potká, tak se zeptá znovu, jak se daří, jestli už je to lepší atd.
Pár slov pro ty, kdo nezažili, ale chtěli by doopravdy pomoct podobně postiženým. Je to jen můj názor, třeba nebudete souhlasit. Ale myslím si, že je dobré aspoň říct tomu postiženému: "Můžu se Tě zeptat na ...?" "Chce se Ti o tom mluvit?" "Můžu Ti nějak pomoct?" Podle reakce už se dá vytušit, jestli jsou ty otázky oslovenému nepříjemné nebo jestli by se rád vypovídal a ulevil si. často můžete dostat váhavou odpověď "No, víš, já Tě s tím nechci obtěžovat..." , ale pokud chcete tomu druhému opravdu pomoct, tak stačí ujištění, že se ptáte z opravdového zájmu a že nejde o obtěžování...
Prosím rozumějte, my postižení v té situaci nečekáme nějaké rady či řešení - ono většinou stejně není co řešit. Ale je pro nás moc důležitý soucit a vědomí, že někomu na nás záleží, že někdo nám pomáhá nést naše trápení. Ne nadarmo se říká "Sdělená bolest = poloviční bolest". Prostě ulevit si, vypovídat se - to může být obrovská pomoc, i když se zdánlivě nic nevyřešilo.
Pro člověka s trápením může být obrovská pomoc právě to, že ho s účastí vyslechnete, že mu věnujete trochu svého času, že se třeba může u Vás i vyplakat. Nebojte se, že byste jen drásali rány - pláč většinou odplaví hodně bolesti a ten ztrápený člověk většinou pocítí po takovém rozhovoru obrovskou úlevu a vděčnost k Vám.
(Jen pro pořádek dodávám, že tady nepíšu o lidech, kteří z bytu udělali hrobku, kde ještě po dvaceti letech planou denně svíčky, kde je stále všechno černé, všude jen kupa fotek zemřelého a musí se mluvit jen šeptem a jen o nebožtíkovi. Takoví lidé by asi potřebovali především pomoc psychiatra. Ale píšu tady o lidech a pro lidi, kteří zažili nějakou ránu osudu relativně nedávno a je pro ně těžké se s tím nějak vyrovnat, ale chtějí se postupně vrátit do normálního života a žít ho nejlépe, jak je to možné.)
Když někdo přijde o děťátko, tak je to velká rána, zvlášť když to miminko bylo počato z lásky a bylo chtěné. Navíc u žen způsobí hodně trápení i hormonální bouře v organismu, o to je to pak těžší pro ni i pro okolí.
Je jasné, že se prostě musí žít dál, ale nedá se to uspěchat. čas opravdu zhojí různé rány. Na ztrátu děťátka se sice nedá nikdy zapomenout, ale člověk se s tím postupně naučí žít. Chce to čas, trpělivost a pochopení. Je dobré nezůstávat doma (pokud tedy ta maminka už nemá další dítě, o něž je třeba pečovat), ale začít chodit do práce a nějak vhodně zaplnit svůj čas. Nejlepší náplastí na ztrátu děťátka je narození dalšího miminka, to vím z vlastní zkušenosti.
Ale nějakou dobu to trvá a někdy bohužel už není možné pořídit si další děťátko. V takové situaci mi připadá moc krásné, když takový člověk dokáže vyjít ze svých čtyř stěn a začít pomáhat druhým, třeba zrovna podobně postiženým jako on.
Myslím si, že např. člověku s rakovinou může hodně pomoct právě člověk, který si tím "peklem" už prošel a přežil to, takže přesně ví, o jakých bolestech a trápeních hovoří ten,který právě prochází těmi nejhoršími fázemi nemoci.
Obdobně si myslím, že nejlepšími posluchači trpících lidí jsou právě lidé, kteří nějaké trápení už před časem sami zažili a dokázali se s ním vypořádat. A proto si myslím, že Denisa těmito stránkami poskytuje obrovskou službu všem těm, kteří trpí ztrátou děťátka - a zároveň si myslím, že si tím sama léčí vlastní duši. Aspoň u mě by to tak určitě bylo.
Je to zvláštní - když člověk začne pomáhat jiným, pomáhá tím i sobě. Proto si myslím, že když se postižení dostanou z toho nejhoršího, je dobré zamyslet se nad tím, jestli by někdo nepotřeboval jejich pomoc. U nás je dost potřebných at už mezi starými lidmi, mezi různě nemocnými, je tu dost opuštěných dětí.
Docela dobré mi připadá třeba adoptovat si dítě "na dálku". Nejsem propagátor žádného hnutí ani organizace, ale na internetu jsem nedávno narazila na moc pěkné stránky Katolické charity, která mj. zprostředkovává ty adopce na dálku. Princip je jednoduchý - přispíváte na dítě, které si vyberete, dostáváte o něm zprávy, na Vaše příspěvky se dohlíží, aby skutečně šly na financování vzdělání a dalších základních potřeb toho dítěte. Pokud by Vás to zajímalo, tak adresa je
http://www.charita-adopce.cz/adopce_index.htm
V databázi dětí si můžete vybrat dítě, které se Vám líbí - a můžete mu pomoct, aby se mu dostalo vzdělání, a přitom aby mohlo žít ve své zemi se svou rodinou. Ale nebudu tady dělat reklamu - můžete se tam podívat sami :-)
---
Chtěla jsem původně napsat jen pár slov :-) Takže už končím. Deniso i ostatní, mějte se co nejlépe a držte se!!!
|
|
|
|
|
